Rakovník

Rakovník, Mýtská ulice, výhled na centrum města

Rakovník (něm. Rakonitz) je město s rozšířenou působností ve Středočeském kraji, ležící 50 km západně od Prahy a 47 km na severovýchod od Plzně. Nachází se v členité krajině na dně kdysi mokřinatého údolí, kterým protéká Rakovnický potok. Žije zde asi 16,5 tisíce obyvatel. Dříve byl okresním městem.

Je správním, průmyslovým a kulturním centrem. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Historické jádro tvoří místní část Rakovník I, zbytek města místní část Rakovník II.

Záběr z webkamery

Rakovník se původně nazýval Rokytka a to podle říčky, která osadou protékala. Své dnešní jméno dostal údajně podle báje o velikém hladomoru, který zasáhl kraj. Tehdy pomřelo mnoho lidu a neštěstí by zřejmě pokračovalo dál, kdyby jednu moudrou ženu nenapadlo uvařit svým dětem k jídlu raka. V té době se totiž myslelo, že rak, který získá po uvaření rudou barvu, je jedovatý. Děti však nepomřely, Rokytka žila z raků a znova se postavila na nohy. Pravděpodobnější však je, že Rakovník dostal své jméno podle porostu, který kdysi rostl v tamních mokřinách.

Písemně je Rakovník poprvé připomínán v roce 1252 jako sídlo soudu. Základ současné podoby (dlouhé náměstí) město získalo ovšem až někdy kolem roku 1300. Majestátem českého krále Jana Lucemburského byla městu potvrzena práva, která mělo již ve 13. století (právo mílové, tržní právo). Rakovník měl statut komorního města, které však více než na vůli královské komory bylo závislé na momentálním postavení nedalekého královského hradu Křivoklátu. Kolem roku 1352 vyhořel kostel sv. Mikuláše na východním konci náměstí. Byl vystavěn téměř celý nově jako děkanský kostel a posléze zasvěcen tentokrát sv. Bartoloměji.

Nový kostel byl také posléze samostatně opevněn, jak je patrno z bojů z roku 1422, kdy byli nuceni město opustit sympatizanti husitství. O opevnění celého města se postaral až Aleš Holický ze Šternberka v první polovině 15. století. V bitvě u Lipan stál na vítězné straně a posléze se přimkl k Jiřímu z Poděbrad. Křivoklátsko s Rakovníkem měl v zástavě až do roku 1453, kdy se oblast vrátila pod královskou komoru. Jiří z Poděbrad povolil v roce 1471 městu výstavbu zděných hradeb. Jeho nástupce Vladislav Jagellonský udělil Rakovníku v roce 1482 erb, v němž se objevil i rak, protože již zřejmě nebylo správné povědomí o vzniku jména města.

V 16. století nastal velký rozvoj města. Začaly se stavět kamenné hradby, v nichž zvláště vynikly nové brány (Vysoká a Pražská), které však nebyly nikdy vskutku dokončeny. Dařilo se chmelařství a výrobě piva, které získalo věhlas i v zahraničí. Na severozápadě za městem byl v roce 1575 založen nový hřbitov a postaven kostel Nejsvětější Trojice se samostatnou zvonicí. I po nástupu Habsburků na český trůn Rakovník stál při panovnících tohoto rodu a snažil se tak vyhnout zvůli toho, kdo právě držel Křivoklát. Až Rudolf II. toto ocenil a po staletích marného čekání povýšil Rakovník v roce 1588 na královské město.

Při českém stavovském povstání v Rakovníku našlo útočiště na konci října 1620 stavovské vojsko pod vedením Kristiána z Anhaltu. V okolí kostela sv. Jiljí a morového hřbitova západně od města došlo ke střetu s koaličními vojsky vedenými Maxmiliánem Bavorským a generálem Buquoyem. Po něm se ovšem obě armády vydaly na cestu ku Praze, kde byla svedena bitva na Bílé hoře, v níž bylo české stavovské vojsko zcela poraženo. Při následné rekatolizaci muselo i Rakovník opustit několik rodin. Mnohem horší však byly důsledky přechodů různých vojsk (Sasové, Švédové, císařští), které se pravidelně opakovaly až do konce třicetileté války v roce 1648. Ve městě zbyla sotva polovina domů a mnoho z nich bylo neobydlených. Ve druhé polovině 17. století město po sto letech postihl mor a na jeho sklonku také velká ničivá povodeň. V severní části Rakovníka, který od roku 1658 připadl Schwarzenberkům, vzniklo židovské ghetto, které se dočkalo synagogy až po skoro sto letech.

Vojska se ve městě zdržovala dlouhodobě i v 18. století. Např. Francouzi si Rakovník vybrali v roce 1741 jako základnu při svém okupování Prahy. Po moru v roce 1726 byla vystavěna na hřbitově kaple sv. Rocha a na náměstí přibylo v roce 1749 Mariánské sousoší upravené v roce 1829. V roce 1755 na náměstí pravidelně obracel na katolictví kázáním Koniáš a ve městě byla vybudována kasárna. Rozvoj města byl nicméně zabrzděn, protože ho díky liknavosti místního představenstva minuly postupně silnice budované z Prahy do Karlových Varů a Chebu.

V 19. století ovšem začaly být odstraňovány hradby (včetně Svatojilské a Lubenské brány a opevnění kostela sv. Bartoloměje), aby se město mohlo rozrůstat. V roce 1833 vznikla v Rakovníku nejstarší reálná škola v Čechách, kterou nejprve vedli piarističtí a později premonstrátští kněží. Dnes je toto gymnázium pojmenováno po spisovateli Zikmundu Winterovi, který zde započal mezi roky 1874 a 1884 svou učitelskou dráhu. V roce 1904 na této reálce maturoval budoucí malíř Václav Rabas. Postupně také byly stavěny budovy pro další školy, knihovnu, finanční ústavy a jiné. Přes čtyřicet let zde také fungovala botanická zahrada. V roce 1895 bylo založeno městské muzeum, které se po téměř čtyřiceti letech přestěhovalo do bývalého městského paláce cisterciáků z kláštera v Plasích.

Rakovník byl od roku 1865 okresním městem, kde se rozvíjel i průmysl. V roce 1875 vznikla Ottova mydlárna, dále byl uveden do provozu cukrovar a další nové závody. Po těžbě černého uhlí se pozornost soustředila na šamot a jeho zpracování. V roce 1883 vznikl keramický závod. Díky novým zabydleným předměstím (Sekyra, Vinohrady, Kréta) prudce rostl počet obyvatel (1820 – 2200, 1870 – 4648, na konci století 6620). Město ovšem nejprve minul moderní dopravní prostředek, kterým byla železnice. Až dodatečně zde vznikl železniční uzel, který Rakovník připojil na nedalekou Lužnou, kde procházela hlavní trať z Prahy do Karlových Varů. Dále okresní město získalo přímé spojení s Berounem, Blatnem, Mladoticemi a Louny.

V souvislosti s rostoucí zástavbou byly vysoušeny rybníky a narovnáván potok. V roce 1872 přišla ovšem ničivá povodeň, po níž bylo rozhodnuto posunout jeho koryto dále od centra asi o 100 m od bývalých hradeb jižním směrem. Tato regulace stejně jako opravy různých památek pokračovaly i ve 20. století. Starostou v tomto období byl J. Čermák. I v novém století nadále rostl průmysl (rozrůstání přestěhované Ottovy mydlárny po roce 1928 i vznik nových závodů) a předměstí (Zátiší). Přestavovaly se ovšem také zástavby z minulého století. V roce 1930 měl Rakovník 11700 obyvatel.

Po mnichovské dohodě se Rakovník stal příhraničním městem. Za 2. světové války byli i odtud deportováni Židé. Město bylo osvobozeno 9.května 1945 Rudou armádou. Ve městě po válce pokračovala výstavba různých zařízení (letní kino, sportovní hala, bazén) i zvětšování obytné zástavby především za pomoci panelových sídlišť (Bendovka).

Zdroj: Wikipedie

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | registrace | podmínky | mapa stránek | diskuzní fórum